Tunisko - Sto tváří Tuniska
Přidal Milos dne 27. January 2011
Tunisko je pro našince nejbližším africkým terénem. Přes známou nálepku „turistického Hollywoodu” ale není mezi motorkáři tolik provařené jako například Maroko a naše zkušenosti z bezmála čtyř tisícovek afrických kilometrů navíc dokazují, že i tady jsou místa dobrodružství zaslíbená.
Termín odjezdu byl naplánován na 24. 3. 2009. Rendas a Vitman na BMW R 1200GS Adventure, já na „jedenáctsetpade“ Adventure. V Janově jsme se setkali s Petrem (KTM Adventure 950 S) a Dušanem (BMW R 1100GS) ze Slovenska, kteří také jeli na Saharu a motorky si vezli v dodávce. Vlastně míříme stejným směrem a v Ksar Ghilane bychom se měli znovu potkat.
Za mořem
Po celních formalitách se vydáváme do kempu, který je za hlavním městem. Dorážíme sem za tmy a stavíme stany. Ráno jedeme přímo do El-Jemu. Není turistická sezóna, a tak je u čtvrtého největšího amfiteátru celkem klid. Zkouší to na nás několik prodejců suvenýrů, naštěstí je po chvíli klid a my nerušeně prohlížíme celý amfiteátr. Začíná být celkem dusno a před městem Gabés slunce zahaluje písek. Naše první písečná bouřka je zde a my se před ní ukrýváme ve městě. Až právě před Gabésem začínáme cítit tu pravou Afriku. Písek, horko, palmy. Nic víc, nic míň. V Matmatě potkáváme své přátele ze Slovenska, ale bohužel se dozvídáme o Dušanovi, který měl předchozí den těžkou nehodu. Společně jedeme do oázy Ksar Chilane.
Stopy v písku
Ráno jsme shodili kufry a vydali se směrem ke café Loutid. Vede nás Petr, nikdo z nás nemáme s pískem zkušenost, ale bez větších problémů cestu zvládáme a v café Loutid si dáváme silný pouštní čaj a kokakolu. Nazpět jedeme podstatně rychleji, za těch 30 km v písku jsme přišli na to, jak se motorka na takovém povrchu chová. Večer byl úsměv na tváři všech, kromě Dušana. Ten začal být hodně oteklý a modřiny se objevovaly všude.
Nazítří bylo krásně a my jsme se vydali do Douz nejkratší možnou cestou, tedy přímo přes Saharu. Vcelku bez komplikací se ocitáme asi 7 km za oázou u zbytků pevnosti, která dříve strážila důležitou cestu karavan. Díváme se, jak terénní auta jezdí a zapadají v dunách, a po chvíli vyrážíme dál. Vždyť máme před sebou pomalu 120 km a těžko říct, jak bude cesta dál vypadat. Z cesty po chvíli sjíždíme a jedeme čistě jen v dunách. Nejdříve jsou výškově tak do tří metrů, ale pak se dostáváme do oblasti, kde se tyčí opravdu nádherné kousky. Je to úžasné, jak je v jednu chvíli člověk s motorkou dole a pak úplně na vrcholku. Jenže nelze se moc kochat, musí se stále jen jet. Bohužel jsem nevybral jednu otočku, přední kolo ujelo a já jsem se zahrabal. Bylo to v mžiku, kdybych přidal plyn, mohl jsem možná pokračovat. Už jsem se nebyl schopný rozjet, kluci nikde. Snažil jsem se motorku vyhrabat z písku a znovu se rozjet, ale byl jsem zakopaný během okamžiku znovu. Naštěstí se kluci po mě už začali dívat a s jejich pomocí jsem se z toho dostal. V horku, pod pálícím sluncem jsme jeli jen v dunách 55 km, než jsme se vrátili na prašnou cestu. Ona i ta cesta měla své záludnosti a do jisté míry byla jízda i horší než v písku. Písek byl celkem čitelný, ale vyjeté koleje, které se ztrácejí v písku, nebo blátivé podloží, kaluže, kamení, to vše smíchané dohromady, nedalo odpočinout a člověk musel být stále ve střehu. Obrovskou výhodou je, že po cestě je rozseto několik café barů. Ne vždy se dá projet cesta v jednom dni a tato obydlí pak poskytnou důležitý azyl. My jsme navštívili během trasy Ksar Ghilane–Douz dva takové café bary. Celkem jsme tedy ujeli 117 km, z toho 56 km bylo vyloženě v dunách. V Douz jsme si dali výborný domácí kuskus, majitel restaurace se o nás královsky staral. Cesta do Ksar Ghilane byla po silnici a bez komplikací.
Pizzabikes
Chtěli jsme dnes udělat Dušanovi radost tím, že mu dovezeme pizzu. Vyrazili jsme do Tatouine, kde měla být restaurace, ve které dělají výborná kuřata a pizzy. Nemuseli jsme vůbec na asfalt, vydali jsme se hned po šotolinových prašných cestách směr východ. Po šotolinách, písku, mezi horami, kde se jen občas ukázali pastevci ovcí, jsme ujeli nakonec 80 km, než jsme narazili na asfaltovou silnici. Krajina, kterou jsme projížděli, mě neustále uchvacovala. Míjeli jsme jednu horu za druhou a nic nás nemohlo zastavit. Chvíli nám trvalo, než jsme v Tatouine našli „kuřátkárnu“, ale bylo to jen dobře, mohli jsme kličkovat v davech a vidět místní trh. V restauraci si každý dáváme 1 kuřete a hranolky a objednáváme i pizzy pro Dušana. Dalším bodem dnešního dne bylo nějaké městečko Star Wars. Jedeme kolem jednoho turisticky proláklého, kde stojí autobusy. Tam nás ale nikdo nedostane. V GPS mám jedno zajímavé místo, kam se jen tak někdo nedostane. Když se snažím jet směrem, kde by se městečko Star Wars mělo nacházet, tak nás najednou brzdí 200metrová propast. Petr se rozhodne provést průzkum terénem. Po 20 minutách přijíždí, že „možná, snad, asi,“ že by to zkrátka mohlo jít projet. S ohledem na cenný poklad pizz jsme lákavou možnost pokoření další výzvy zamítli. Vracíme se do oázy.
Další den jsme chtěli zvednout kotvy a vyrazit do Tozeuru. Musíme se ale ještě rozloučit s dunami, a tak naposledy jezdíme za oázou do písku. Jenže je to ještě horší než předešlý den a původní plán, který počítal s dojetím do pevnosti a nazpět, se rozplynul. Do Tozeuru jedeme po silnici přes Kebili a pak středem solného jezera Chott el Jerid. Uprostřed musíme zastavit, udělat fotky a zkusit se po solném jezeře projet. Večer si v místní restauraci dáváme velbloudí špíz, bohužel nebyl nic moc. Ale alespoň jsme si prohlédli noční život města.
Ráno jsme se vydali na cestu kolem hor. Plán byl takový, že pojedeme severní částí solného jezera na východ, přejedeme hory a pojedeme nazpět. Na Dušanovi bylo vidět, jak se uzdravuje a jak bolesti ustupují. Chce jet s námi v dodávce, bohužel v terénu to moc dobře nejde a musí se vrátit. My jsme mezitím jezdili mezi solným jezerem a horami. Snažili jsme se vyhýbat bahnu s pískem, které naše TKC ihned obalilo a pneumatiky pak vůbec nedržely stopu. Po 85 kilometrech přišel zase asfalt a my jsme projeli přes hory opravdu nádhernými silničkami.
Afrikakorps i Star Wars
Je ráno 4. 4. a jedeme směr Rommelova cesta. Dušanovi se to v dodávce zalíbilo a jede s námi. Jak dodávka nezvládne cesty, vrátí se. Po sjezdu na šotolinu je to podobné jako předešlý den. Jen jako větší překážka se jeví přejezd naštěstí nyní vyschlého řečiště. Nakonec to proběhlo bez komplikací a my jsme se dostali do Rommelova kaňonu. Dáváme malou pauzu a když Petr nachází zkamenělý otisk rostliny, tak se z nás všech najednou stávají hledači zkamenělin. Každý balíme alespoň jeden zajímavý šutr a jedeme dál. Po úzké klikaté cestě šplháme do 600 metrů nad mořem, kde se před námi rozprostírá celé solné jezero. Je to krásný pohled na krajinu, který nám nemůže zkazit ani občasný malý deštík. Po výjezdu z hor jsme se dostali na předměstí Redeyefu. Shodou náhod jsme se dostali přímo do továrny, odkud jsme po radě místních dělníků vyjížděli úzkou dírou ve zdi, která byla jen o málo širší než naše motorky. Nazpět jsme jeli po nedávno vybudované úzké silnici, přejezd hor byl zase fantastický a také počasí bylo o poznání lepší. Nebylo ještě tak pozdě, tak jsme se rozhodli jet směrem k jednomu z dalších uměle vybudovaných měst pro Star Wars. Jako obvykle, hned jak to šlo, jsme sjeli ze silnice. Neustále jsme kličkovali v malých zákrutách mezi trsy trávy a naše motorky se klouzaly po písku. Když se našel ten správný rytmus, tak to šlo naprosto samo. Cíl splněn, jsme u Star Wars. Udělali jsme pár fotek u kulis města a začali jsme utíkat před písečnou bouří.
Čeká nás rozloučení se slovenskou částí týmu – večer jim jede trajekt do Janova. My nasazujeme kufry, balíme stany a po dlouhé době si zase zvykáme na plně naložené motorky. Přece jen bez kufrů to bylo zajímavější. Vyrážíme směr Chebika a na Tamerzu. Nádherné výhledy, úžasné serpentiny, překrásné počasí, nic víc si snad ani nemůžeme přát. Následuje starobylý Midés na hranicích s Alžírskem, kde nám místní průvodce vypráví o historii města i pevnosti. Pak už nastává jen přesun na sever. Ale hory, přes které jedeme poblíž alžírských hranic, se postupně zelenají a začínají připomínat ty naše. Za Sbeitlou nalézáme místo pro rozbalení stanů. Rychle pod pohrůžkou deště stavíme stany.
Po ránu je sice jen 4 °C, ale jak se naplno ukáže slunce, tak je jasné, že bude nádherný den. Chvíli jedeme po silnici, ale pak sjíždíme na šotolinu, která slibuje s plně naloženými motorkami zajímavé okamžiky. Tak se nakonec i brodíme, když jsem se začal moc kochat, tak padám. Tedy spíše jen tak pokládám motorku. Nějaký kousek za sebou vidím, jak Víťa hrozivě tancuje s těžkým géesem. Dopadlo to naštěstí také dobře. V Maktharu tankujeme a následně projíždíme nechtěně trhem, kde jsem kluky v davu lidí ztratil. Za městem jsme se pak setkali a pokračovali dál na Douggu, kde by se měl nacházet kemp. Bohužel zde nebyl, a tak jsme nakonec zakempovali v lese. Ráno jsme vyrazili k Jugurthově stolové hoře. Projíždíme úzkými uličkami El-Kefu, jedeme po kvalitních rovných silnicích a sledujeme sílící policejní a vojenské kontroly. Naštěstí všude projíždíme bez sebemenších komplikací a celkem si nás hlídky nevšímají, jen kousek od alžírských hranic se vojáci chtějí ujistit, kam opravdu jedeme. Jugurthova stolová hora je vidět již z dálky a je nezaměnitelná s jinými horami. A o to krásnější pohled na ni je těsně pod ní a ještě pak i výhled z jejího vrcholku. Po kamenitých cestách se lze dostat přímo ke schodům, které vedou až na samotnou horu. Zde jsou vidět zbytky římských staveb, jež nyní slouží pro ustájení stád ovcí a koz. Z vrcholku se nám rozprostřelo Tunisko a Alžírsko. Poslední den v Tunisku navštěvujeme zbytky Kartága i muzeum.
Loučení
Celkem za 19 dnů jsem najel na motorce 6139 km, přímo v Tunisku pak 3616 km. Motorky za celou dobu obstály na výbornou, i přes náročné úseky v dunách a na kamenitopísečných cestách. Každý den, každou hodinu i minutu jsme si užili na maximum a dobrá nálada nás nikdy neopustila. Zkrátka, byla to paráda. A je jen škoda, že Dušana potkala vážná nehoda, která s velkým štěstím skončila relativně dobře. Každopádně Tunisko je nádherná a rozmanitá země, kde vás lidé přivítají s přátelským srdcem, stojí za to ji navštívit a poznat život a mentalitu lidí.
Zdroj: Supermoto 02/10
Autor: Miloš Pinkava
Fotogalerie: userphotogallery.php?album_id=400