Motorky BMW GS - vše o motocyklech BMW řady GS a o cestování

PALUBNÍ DENÍK Z GASTRO, PIVNĚ, SILNIČNÍHO DOVOLENKOVÉHO VÝLETU TELEBLBIES PŘES SK,H,HR,BiH,MNE,AL
Přidal Tonda dne 17. August 2007

Letos nám to nevyšlo, abychom uskutečnili dovolenou alespoň dvoutýdenní, tak jak jsme si představovali. Tož musel přijít na řadu náhradní týdenní plán. Chtěli jsme někam, kde jsou hory a moře, pohodový lidi a musí tam dobře vařit. Černá hora byla jasná volba – splňovala všechny požadavky.

Teleblbies:
Tonda a Eva a BMW R1100GS, Držák a Eva a BMW R1100GS, Zdenál a BMW R1150GS,
Ríša a Kristýna a Suzuki GSF 1200 Bandit.

Týden před odjezdem děláme se Zdenálem ještě údržbu po dalších 10tis.km na svých motorkách, měníme řetězovku na Banditu a přezouváme ze špuntů na cestovní gumy. Přece jenom s náma jede Bandit, takže nějaký výlety na necesty dopředu vylučujem a cesty budeme vybírat podle něj.

Den 1. (4.8. 2007):
Vyrážíme ráno 7,30h ze Šakvic od Držáků. Je krásný počasí. Kousek dálnice do Bratislavy a pak po okresce podél levého břehu Dunaje na hraniční přechod Medveďov SK/H. Následuje Gyor a odtud směr Székesfehérvár a Mohács na hranice s HR. Cesta přes placaté Maďarsko dnes jakž takž ubíhá – vcelku žádnej provoz. V Mohácsi stavíme na oběd – výborná pizza. Průjezd HR přes Beli Manastir, Osijek, Borovo, Vinkovci na hranice HR/BiH v Oražde. Po natankování frčíme dál směrem na Sarajevo. V obci Bukinje u Tuzly přistáváme v pneuservisu a „zimmer frei“ u pohodového chlapíka, kde bereme nocleh. Motorky spí v dílně, my ve dvoulůžkových pokojích. Večer jdeme ještě na pivo. Začíná pršet.
Najeto 664km.

Den 2.:
Budík na mobilu vyzvání v 7h. Chčije a chčije. Snídaně, balení, navlíkání do nemoků, loučení s majitelem. Silnice na Sarajevo je super – klesání, stoupání, samá zatáčka. Škoda, že furt lije. Okolo Sarajeva projíždíme obchvatem a kupodivu trefujeme správný směr na Foču. Opět krásný zatáčky. V obci Izbisno se stavujeme na oběd v konobě u cesty – pečené jehněčí a čevapčiči s chlebem. Přijíždí ještě švýcarský pár na KTM 950, který je na cestě do Řecka. Po zbytek dne se s nimi potkáváme. Před Fočou v městečku Brod odbočujeme na hraniční přechod Scepan Polje BiH/MNE – uzoučká cca 30km dlouhá asfaltka na úbočí srázu nad nádhernou řekou Drina, po cestě je hromada vodáckých kempů. Úplně zapadlá celnice. Po odbavení chceme nastartovat, ale Ríšův Bandit odmítá. Diagnóza: baterie kaput! Tlačíme ho k radosti celníků zpět na kopec kousek nad celnici. Naštěstí chytne na „žduchnutí“ z kopce. No nic, budeme muset vymyslet nějaký pohodlnější startování přes startovací kabely, které pro tyto případy vozím sebou. Tím tlačením bychom vydávali moc energie a mohlo by se stát, že zhubneme. Multimetrem ještě měřím dobíjení na Banditu - to je v pohodě. Začíná opět vydatně pršet. Jedeme dál nádherným kaňonem s mnoha tunely okolo Pivské přehrady směrem na Nikšič, Podgoricu (přestává pršet a začíná být horko), okolo Skadarského jezera k černohorskému pobřeží. Cca na půl cesty mezi Barem a Ulcinjem kempujeme. Večer jdeme do hospody – čevapčiči, pizza, grilovaný kotlety a chleba, pivo, pivo, pivo……
Najeto 447km.

Den 3.:
Ráno spí každý dle potřeby. Po snídani jdeme na pláž k moři, koupačka celé dopoledne, pak rychlovka oběd a jen nalehko razíme cestou na Stari Bar, kousek od hradu směrem do hor (nádhernej výhled na město Bar) zapadlou horskou silničkou – tu chvíli hledáme, sice trochu rozbitou, občas je kousíček šotolinka (nás to těší a Bandit to zvládá) přes osady Zubci, Tudjemili, Boljevici do městečka Virpazar u Skadarského jezera. Volně se pasou krávy, koně … samá zatáčka … prostě pohoda. Ve Virpazaru dáváme kafe a fotíme Skadarské jezero. Do kempu u moře přijíždíme k večeru. Zkoušíme další restauraci a dáváme si míchané maso 600g s Evou na půlku a máme problém to vůbec sníst. Dlouho do noci ještě popíjíme víno a děláme si soukromej mejdan na pláži.
Najeto 85km.

Den 4.:
Ráno hned po snídani odjezd po pobřeží směrem na Budvu a dál do města Kotor. Krásné starobylé město. Parkujeme motorky a jdeme si ho prohlédnout. Nějaký fotky, kafe a něco studeného na pití a už jedeme nádhernýma zatáčkama nahoru nad Kotor. Nahoře nad městem odbočujeme k národnímu parku Lovčen. Během chvilky překonáváme převýšení cca 1000metrů. 180-ti stupňové zatáčky jsem ani nepočítal – úzká asfaltka, kde se dva osobáky v zatáčce pořádně nevyhnou podobně jako na Stelviu v Itálii a nebo na Sv. Jure v Chorvatsku. Nahoře odbočujeme do parku Lovčen – hlídač chce 1€ za osobu. Pokračujeme po úzké, ale vcelku pěkné cestě v horách, dál k mauzoleu Petra Petroviče Njegoše (jedna z nejznámějších osobností černohorské historie), které je umístěno na vrcholku Jezerski vrch (1660m.n.m.). Až k mauzoleu se jde tunelem, který má přes 400 schodů. Vstupné do mauzolea je 2€. Je odtud krásný rozhled. Naproti Jezerskemu vrchu je nejvyšší hora Lovčenu Štirovnik (1749m.n.m.). Je na něm vysílač a vojenský objekt. Po prohlídce valíme zpět dolů. U vjezdu do parku je moc pěkná hospůdka, ve které dáváme oběd – ražniči, grilované filety z tresky, makrelu a šopskej salát. Jsme móóóc spokojení. Po jídle jedeme směrem na Cetinje. Cesta je opět úzká a klikatá jak had. Ze silnice jdou pěkně vidět na vrcholcích kopců betonové bunkry (řopíky). Sjíždíme do Cetinje. Chvíli bloudíme po městě a hledáme cestu zpět k pobřeží směrem na Budvu a Bečiči. Radí nám osazenstvo jedné taverny a za chvíli už jedeme po hlavní silnici k pobřeží. Při sjíždění k moři je krásný výhled. Do kempu přijíždíme opět k večeru. Moře je nějaký rozvlněný, tak se jdu s Evou a se Zdenálem ještě koupat. Mezitím Držákovi píše SMS kaskadér Milan Rozsypal s přítelkyní, kteří se vracejí z řecké Soluně a jsou kousek od nás – vědí, že jsme někde u Baru. Držák je jede vyzvednout k hlavní silnici. Za chvilku jsou zpátky. Něco povečeříme, válíme se u stanu a popíjíme víno dlouho do noci. Zdenál a Milan jdou ještě v noci na rockovou zábavu na pláži a vracejí se až okolo čtvrté ráno.
Najeto 241km.

Den 5.:
Dopoledne se všichni válíme u moře a sem tam zajdeme na pivo – pitný režim se musí dodržovat. Jíme koblihy a chladíme se v moři. Pláž je tady doslova přelidněná – to nám trochu vadí, ale dá se to překousnout – nebudeme se tu přece válet týden. Odpoledne jede Držák a Ríša s holkama do Ulcinju, procházejí starým Ulcinjem a vracejí se k večeru – cca 40km. My ostatní se válíme u vody celej den. Večer jdeme do naší oblíbené restaurace na megapizzu a grilovaný kotlety. Spát jdeme vcelku brzo. Ráno už budeme točit k domovu.

Den 6.:
V 8,30h se loučíme s Milanem, který směřuje k Dubrovníku a my razíme směrem na Albánské hranice. Na hranicích vcelku pakárna, vedro jak sviňa a vše zdržuje jeden debilní němec, který místo techničku od auta cpe celníkovi techniček od karavanu, který má ovšem zaparkovaný doma v Německu, ale celník už to má naťukaný v počítači a vzniká vcelku zmatek, kdy se na celnici bortí počítačová síť. Tvrdneme tam skoro hodinu a půl. Jinak pohoda. Jakmile se dostaneme na řadu, trvá to 10 minut a jsme v Albánii. Razíme si zobákama cestu na Shkodar. Po cestě potkáváme obrovskou svatební kolonu – tolik hostů na svatbě jsem ještě neviděl – kolona byla snad přes kilometr dlouhá. Na začátku Shkodaru mizí jakékoli značení a tak opět hledáme správný směr. Nakonec nám opět radí místní lidé u jedné pumpy. Provoz je opravdu úžasný. Na dvouproudové ulici jsou klidně čtyři řady aut, přednost veškerá žádná, ale za celou dobu nebyla žádná krizovka a všichni nám ochotně dávali přednost při najíždění z vedlejších a my to samé opláceli jim. Na kruhových objezdech hlídají policajti, snad proto, aby řidiči nejezdili i do protisměru – vůbec bychom se tomu nedivili – proč to bude zbytečně objíždět, když ten potřebný výjezd je hned po levici. Ne, vážně – provoz nás opravdu zaujal, ale né ve zlým. U nás bych se prodíral zácpou a každou chvíli postával na křižovatce – tady je člověk neustále v pohybu, furt se jede, třeba pomalu, ale furt. Jsme venku z města. Objíždíme Shkodarské jezero a pokračujeme po hlavní silnici na přechod AL/MNE. Vedro jak sviňa. Všude kolem je neskutečnej binec a toulavý čokli, kteří ty skládky doslova okupují. Po pravé straně jsou vidět nádherný hory. Škoda, že je dovolené jen týden. Hned bych do těch hor odbočil a v Albánii zůstal alespoň dva, tři dny. Co naplat – ale není všem dnům konec. Určitě se někdy vrátíme na celý týden. Hranice v pohodě. Pokračujeme na Podgoricu, Nikšič (tam se ještě fotíme u jezer na silnici směrem na Trebinje), zpátky do Nikšiče. Za městem zastavujeme na pozdní oběd v jedné výtečné konobě – poprvé se stává, že to nemůžeme dojíst – 350g porce grilované plněné vepřové rolky, míchaného masa a výtečných steaků je na nás moc – stydíme se. Po jídle jedeme dál na hranice MNE/BiH opět kaňonem a tunely okolo Pivské přehrady. Na cestě k moři nám tudy dost pršelo, a tak se tu dnes zastavujeme v městě Plužine. Sjíždíme dolů k jezeru, zkoušíme vodu – je krásně čistá, ale teplota nic moc. Pokračujeme dál k hrázi – potkáváme se tu se dvěma kluky na 1100GS z polského BMW klubu a jejich kámošem na Intruderovi – jedou jezdit do pohoří Durmitor a pak do hor k hranicím s Albánií. Z hráze je krásný výhled do kaňonu – hloubka jako prase. Za chvíli jsou hranice. Za nimi bereme chatku ve vodáckém kempu nad řekou Drina. Večer rozdělává majitel kempu oheň a začíná nespoutaná zábava s místními, při níž jsou Zdenál a Kristýna vyhodnoceni jedním Bosňákem jako „první česká liga“. Probíhá ochutnávka rakije z naší strany a ochutnávka slivovice ze strany Bosňáků. Spát jdeme až pozdě v noci a některým není moc dobře.
Najeto 317km.

Den 7.:
Ráno nebo spíš dopoledne je krušné. Hlavy bolí a pravděpodobně se nevejdou do přilby. Držáka ještě štípla do nohy vosa, a tak se mu ještě možná nevleze noha do boty – nakonec se vlezla.
Jdeme s Evou, Ríšem a Kristýnou zkusit řeku. Voda je brutálně ledová, ale nádherně čistá a osvěžující.
Pomalu balíme, loučíme se s lidma. Mačkám tlačítko startéru, ale brambora nechce naskočit. Vytahuju svíčky Brisk a montuju starý NGK. Chytá na brnknutí. Už předtím jsem si všímal, že po ránu se jí moc nechce – startér točil jako blázen a motor naskočil až tak na třetí, čtvrtý převalení – za tepla to bylo v pohodě. Takže Brisky už ne – něco přes 6000km je na svíčky opravdu málo. Je 12h. Konečně jedeme.Za městečkem Brod (kousek od Foče) odbočujeme na Goražde a jedeme pěknou silnicí podél řeky Drina. Za Goražde v obci Ustipraca odbočujeme doleva a pokračujeme pěkným kaňonem s mnoha zatáčkami a tunely na Rogatici (před ní si dáváme „odpolední oběd“ čevapčiči s hranolkama, šopák a kafe), Podromanii do Vlasenice. Krajina od Podromanie až do Vlasenice nám připomíná Šumavu. Po cestě je několik odboček k lyžařským centrům. Před Vlasenicí lezeme do nemoků. V městečku trochu bloudíme, nikde není ta správná cedule, a tak hledání správné odbočky chvíli trvá. Konečně jedeme dobrým směrem, odbočujeme doleva a pokračujeme na Gojsalici k hlavní silnici směr Tuzla. Opět pěkná klikatá cesta podél řeky. K večeru dojíždíme do Bukinje k pneuservisu, kde jsme spali první noc. Majitel má radost, že tam budeme opět spát a celý večer máme pivo zadarmo – jako pozornost podniku. Všichni jdou spát, jen já a Zdenál kecáme u piva s majitelem o poměrech v Bosně atd. Před půlnocí jdeme spát.
Najeto 244km.

Den 8.:
Vstáváme v 7h. Dnes to chceme dorazit domů. Majitel nám přeje šťastnou cestu, a že se máme zase někdy zastavit. Cesta vcelku ubíhá, hranice bez problému. Projíždíme Osijek, hranice s HR/H, Mohács. U městečka Cece obědváme v prima motorestu – řízek a smažák s hranolkama. Ve městečku pak u silnice ve stáncích kupujeme feferonky a meloun, kterej nám veze Zdenál pod síťkou na sedadle spolujezdce. U Gyoru najíždíme na dálnici, držíme tempo okolo 140km/h a za chvíli už jsme v Bratislavě. Na hranicích je to rychlovka. V Podivíně na Shelce se s náma loučí Držák a my o půl osmé dojíždíme domů do Oslavan.
Najeto 722km.

Celkem 2720km. Najedli jsme se, napili jsme se, vykoupali jsme se v moři, pojezdili něco v horách – tak jak jsme si to představovali.

Tonda

před Nikšičem-Montenegro